Jefteho obeť podľa bl. Katariny Emmerichovej

Ateisti a odporcovia kresťanstva sa častokrát chytajú udalosti známej z kniky Sudcov pod názvom Jefteho obeta. Skôr ako niekto odsúdi kresťanstvo a tým aj Boha, mal by si ale prečítať ako túto vec opisuje bl. Katarína Emmerich vo svojich videniach:

15. Ježíš v Rámot-Galád

Z Ainonu odešel Ježíš s dvanácti učedníky k Jaboku a do blízkého města. Ondřej, Jakub, Jan a ještě jiní učedníci zůstali v Ainonu, aby u křestní nádrže křtili.Toto místo leželo východně od pahorku, voda sem vtěkala do této křestní nádrže z vršku a vyplňovala za ním malé jezírko, zavlažovala pak několik luk jako potůček a znovu na sevemí straně Ainonu opět vytvářela tok, který vtékal do Jordánu.

Spatřila jsem, jak Ježíš s učedníky asi jednu hodinu východně od Sukkotu na jižní straně Jaboku učí v tamním městě. Mezi mnoha nemocnými, které Ježíš uzdravil, byl i jeden muž, který od svého narození měl jedno oko stále zavřené. Ježíš mu ho potřel svoji slinou, oko se otevřelo a muž dokonale viděl.

Odtud šel Ježíš přes potok Jabok, který protéká údolím a putoval východním směrem až před Mahanaim, ležící ve dvou údolích. Usedl před tímto městem u pramenea brzo se dostavili představení synagogy a starší lidu z města s nádobou vody, jídlem a nápojem. Přivítali ho, umyli nohy jemu i učedníkům a nalili mu i olejna hlavu. Všem dali něco k jídlu a pití a zavedli ho nadšeně do města. Ježíš tady jen krátce učil o praotci Jákobovi, co zde v blízké končině prožil. Tito lidé byli většinou pokřtěni Janem. Vládla u nich stále patriarchální prostota a mnohé starobylé zvyky, podobně i ve všech okolních městech. Ježíš zde příliš dlouho nepobyl, ale byl to pro nějdůkaz úcty, když tudy procházel. Z Mahanaimu pokračoval po severním břehu Jaboku ještě asi jednu hodinu východním směrem. Bylo tam místo, kde se sešel Jákob s Ezauem. Udolí zde vytvářelo kotlinu. Po celou cestu Ježíš učedníky poučoval. Po určité chvíli přešli znovu přes potok Jabok na jeho jižní břeh nedaleko místa, kde se dvě spojené říčky vlévají. Potom šli ještě asi míli východním směrem a

po pravé ruce měli pustinu Efraim. Zde naproti východní části lesa u Eíraimu na horském hřbetu

nad údolím leží Rámot-Galád, krásné, pravidelně vybudované a čisté město, ve kterém měli i několik svých ulic a chrám pohané. Bohoslužbu zde vedli levité. Jeden učedník šel napřed, aby ohlásil Ježíšův příchod; levité a ostatní vznešení lidé ho již očekávali v jednom stanu před městem u pramene. Umyli příchozím nohy, podali jim něco k jídlu i pití a doprovázeli je do města, kde již

bylo shromážděno mnoho nemocných na náměstí, kteří Ježíše úpěnlivě prosili o uzdravení a pomoc. Ten mnohé z nich uzdravil.

Když nastal večer, učil ještě také v synagoze, neboť to byl sabat, kde se připomínalo obětování dcery Jeftovy a to zde v tomto městě bylo slaveno jako lidová smuteční slavnost. Bylo tu zvláště mnoho panen a i hojně lidí z celé této končiny. Ježíš a učedníci se účastnili hostiny u levitů a přenocovali v jednom domě u synagógy. Zde v této končině pro Ježíše nebyly připraveny žádné útulky, avšak již předem byly pronajaty v Ainonu, Kamonu i Mahanaimu a počet hostí byl též určen. Rámot se terasovitě rozprostírá na jednom pahorku a za ním je v malém údolí pod příkrou skalní stěnou část města, kterou obývají pohané. Měli tam i svůj chrám. Jejich domy se vždy

daly poznat podle figur, které stály na střechách. Na chrámové střeše stála skupina soch. Uprostřed byla socha s korunou, která měla v ruce mísu a sama stála v jiné míse nebo nad nějakým

pramenem; bylo kolem ní více figurek dětí, které čerpaly vodu a nalévali ji jedno druhému a nakonec do mísy s prostřední figurou.

Zdejší města v okolí jsou čistá a krásnější, lépe vystavěna než stará města židovská. Ulice se hvězdicovitě rozebíhají z jednoho středu, okraje města jsou zakulacené a tak i cik cak probíhají hradby. Kdysi to bylo uprchlické město pro zločince (srov. Dt 4,43, 102 20,8). Veliká, stranou ležící budova stojí nadále tam, kde dříve museli tito lidé pobývat, teď však již je rozpadlá a zdá se, že už jí více nepoužívají. Zhotovují se zde přikrývky a do nich všívají nejrůznější květiny a zvířata, dílem

aby s nimi obchodovali, dílem se zhotovují i tkaniny pro chrám. Spatřila jsem, jak mnoho žen a dívek na těchto věcech pracují v dlouhých stanových domech. Zdejší lidé jsou více oblečeni patriarchálním způsobem a velmi čistotní. lejich šaty jsou z jemné vlny.

Ježíš se účastnil veliké vzpomínkové slavnosti na paměť Jeftovy dcery. Šel se svými učedníky a s levity před východní část města na krásné místo ve volné přírodě, kdy bylo vše připraveno

pro slavnost. Byl zde v širokých kruzích shromáždění všechen lid z Rámot-Galádu. Stála zde ještě vyvýšenina s oltářem, na němž byla Jeftova dcera obětována a naproti tomu byl půlkruh trávou porostlých sedátek pro panny a i místa pro levity a soudce města. Všichni vycházeli ven na toto místo v dlouhém uspořádaném průvodu. Panny z Rámotu a mnoho panen z jiných okolních měst přišlo na slavnost a byly smutečně oblečeny. jedna z nich —bíle oblečená a zahalená závojem —představovala Jeftovu dceru. Zástup ostatních panen byl oblečen do zcela tmavého oděvu, brady měly zahaleny a z dolní části paží jim splývaly řeménky s černými třásněmi. Tyto panny představovaly její naříkající družky. Před průvodem šly dívenky, které sypaly květiny a některé pískaly velmi smutně na malé flétny, byli přivedeni i tři beránci. Tato slavnost s nejrůznějšími zvyky byla velmi dojemná a dlouhá, bylo při tom i mnoho čtení se zpěvy, tato všechna dějství uspořádané představovala onu smutnou oběť; prozpěvovány byly i písně, které tuto událost

popisovaly, i žalmy. Představitelku Jeftias, Jefteho dceru, utěšovaly a oplakávaly chóry družek, ona sama pak toužila po své smrti. I mezi levity bylo několik sborů, které jako by se nad ní radily, ona sama pak přistupovala a pronášela určité projevy, ve kterých požadovala splnění slibu. Při všem tom měli popsané svitky, které z části znali zpaměti, částečně je předčítali. Ježíš pak měl osobní účast na této slavnosti. Sám představoval nejvyššího soudce nebo kněze a pronášel některé obvykle

proslovy, zčásti učil a po dobu slavnosti měl i dlouhé učení. Na paměť Jeftovy dcery byli obětováni tři beránci, krev se rozlila kolem oltáře a upečené maso bylo potom rozděleno mezi chudé. Ježíš také poučoval děvčátka o marnivosti a při tom vyšlo najevo, že Jefteho dcera mohla být od smrti osvobozena, kdyby sama nebyla tak domýšlivá. Slavnost trvala až do odpoledne. Dívky si také střídavě vyměňovaly roli Jeftovy dcery po celou dobu slavnosti, brzy se posadila jedna, brzy druhá na krásné sedadlo uprostřed kruhu a při tom si vzájemně vyměňovaly svůj šat pod jedním stanem.

její představitelka byla oblečena tak jako Jeftova dcera kdysi při této oběti. Její hrob se ještě nalézal na jistém pahorku a vedle něj bylo místo, kde byli obětováni beránci. Hrobem byl čtverhranný sarkofág, nahoře jej bylo možno otevřít. Když již byl spálen tuk a obětované části beránků, byl donesen zbytek s popelem a několika pozůstatky k blízkému hrobu a to vše tam vrhli proti otvoru

do hrobu. Když byli beránci zabiti, spatřila jsem, že krev byla rozstříkána kolem oltáře a že panny jednou hůlčičkou nabrali kapku krve a umístily ji na cíp svého dlouhého úzkého závoje,

který jim splýval kolem ramen. Ježíš řekl: „Jeftias! Měla bys doma děkovat Bohu za vítězství,

které Bůh daroval tvému lidu, ale ty pyšně vycházíš a hledáš slávu dcery hrdiny, jsi ješitně ustrojena a velmi toužíš po slávě s chloubou před dcerami svého lidu!"

Když skončily obřadní slavnosti, putovali do jedné blízké zahrady, určené ke slavnostem, kde pod loubím a pod stany byla připravena hostina. Ježíš se jí zúčastnil a posadil se ke stolu, kde předkládali jídlo chudým. Vyprávěl také podobenství. Panny jedly v témže stanu, avšak odděleny stěnou, která byla tak vysoká, že když člověk seděl u stolu, neviděl přes ni, ale jestliže stál, pak přes ni vidět mohl. Po hostině šel Ježíš s učedníky, levity i ostatními lidmi do města. Tam na něj čekalo

mnoho nemocných, které potom uzdravil, byli mezi nimi i trudnomyslní a náměsíční. V synagoze pak ještě učil o Jákobovi a Josefovi, jak byl prodán Egypťanům a řekl: „jednou bude opět jiný člověk prodán za stejnou částku jedním ze svých bratří, i tento se pak ujme svých bratří kajících a v bídě hladu je nasytí chlebem věčného života." Tak jsem se dozvěděla, že Josef byl prodán za třicet stříbrňáků. Tohoto večera také ještě několik pohanů z města mluvilo zcela pokorně s učedníky, zda by i oni nemohli mít nějakou účast na konání velikého Proroka a učedníci to zase oznámili Ježíšovi, který jim přislíbil, že ráno k nim přijde.

Jefte byl zapuzen jako syn pohanské matky pravoplatnými dětmi svého otce z Rámotu, který se též nazývá Masfa a žil v blízké zemi Tob s ostatní válečnou sběří a živil se loupežemi. Po své zesnulé ženě pohance měl jedinou dceru, která byla krásná, neobyčejně chytrá a značně domýšlivá. Jefte sám byl čilý, pevný, silný muž s velikou touhou po vítězství a přísně vždy dodržoval svoje slovo. Byl to jakýsi pohanský válečný hrdina, ačkoliv to byl Žid. Byl nástrojem v ruce Boží. Naplněn touhou po vítězství a touhou stát se hlavou své země, ze které byl vyhnán, učinil svůj slavnostní slib, že podá Hospodinu jako zápalnou obět' to, co mu z jeho domu po vítězném boji jako první vyjde vstříc. Svoji vlastní dceru vůbec neočekával. Ostatní lidí ve svém domě nemiloval.

Slib se Bohu nelíbil, ale vše to připustil a vyplnění slibu musilo jej i jeho dceru vytrestat a zamezit jeho budoucímu opakování.

Jeftova dcera by se bývala stala po vítězství velmi zlou, a to proto, že jejíotec by byl povýšen. Teď konala dva měsíce pokání a zemřela pro Boha a mohla přivést i svého otce k zamyšlení

a učinit zbožnějším. Dcera vyšla s velkým průvodem panen za zpěvu, hry na flétny a bubínky svému otci vstřícdobře přes hodinu cesty v ústrety před město, ještě dříve, než ho mohla spatřit.

Když se dověděla o svém neštěstí, šla do sebe a vyprosila si, aby mohla před touto obětí odejít se svými družkami do samoty, aby oplakávala to, že zemře jako panna, protože teď jejíotec v Izraeli

nemá žádné potomky a také proto, aby se pokáním připravila na svou obětní smrt. Odešla tedy s více dmžkami —pannami přes údolí u Rámotu do protějšího pohoří a žily tam po dva měsíce

ve stanech za modliteb a v postu oděny kajícím rouchem. Dívky z Rámotu se u ní střídaly. Oplakávala zvláště svojí marnivost a touhu po slávě. Byla ale také konána porada a jakýsi soud, zda by nemohla být zachráněna před smrtí, nebylo to však možné, neboť otec onen slib učinil zvláštní svatou přísahou, proto oběť, která z něho vyplývala, nemohla být nikdy zrušena. Spatřila jsem také, že i ona sama požadovala vyplnění této přísahy a promluvila s velikou moudrostí a dojemně. Jejíobětní smrt byla doprovázena velikým smutkem, družky kolem ní zpívaly smuteční písně plné nářků. Ona seděla na témže místě, jak to teď představovala tato slavnost. I při ní se několikrát radili, zda by nemohla být osvobozena, ale ona znovu předstoupila a požadovala, aby směla zemřít, jak se to stalo při oné vzpomínkové slavnosti. Byla oblečena v bílé roucho, od

hrudi až k chodidlům zcela zahalena, od hlavy až po hruď byla ovinuta jemným průhledným závojem z bílé látky, takže bylo vidět, jak prosvítá její tvář, ramena i krk. Sama předstoupila před oltář, její otec se s ní ani nerozloučil a opustil místo oběti. Vypila z misky rudý nápoj, domnívám se, aby si to vše neuvědomovala. Jeden z Jeftových vojínů ji musel usmrtit. Museli mu zavázat oči na znamení, že on není vrah, protože pak neviděl, že ji usmrcuje. Položili ji na jeho levou paži, on jí pak přiložil krátký špičatý nástroj na krk a podřízl hrdlo. Když vypila zmíněný rudý nápoj, byla jak bezmocná a tak se držela vojína. Dvě z jejích družek, které také byly jejími svatebními družičkami

—i ony byly oblečeny bíle —zachytily její krev do jedné misky a vylily ji na oltář. Panny ji potom zavinuly a podélně položily na oltář, jehož homí strana byl rošt. Pod ním rozdělaly oheň a

když její roucha již zuhelnatěla a vše vyhlíželo jako černá hromada, vzali muži její mrtvolu a i s tímto roštem došli k okraji hrobky, která byla blízko a vše šikmo pozvedli a rošt držíce stále nechali její tělesně pozůstatky spadnout dolů, nato pak byl hrob uzavřen. V časech ježíšových zde tento hrob ještě byl. Družky Jeftovy dcery a mnozí přítomní si poznamenali svoje závoje a šátky její krví. Sbírali i popel z obětního ohně. Dříve, než přistoupila oblečena ve svůj obětní šat, .její družky ji pod

stanem vykoupaly a pak ozdobenou vyvedly ven. Toto místo, kam vyšla se svými družkami vstříc svému otci, leželo dobré dvě hodiny cesty v pohoří severně od Rámotu. Jely na malých oslech, kteří byli ozdobení stuhami a byli ověšeni mnoha cinkajícími zvonky. Jedna dívka jela před jeho dcerou a

dvě po stranách, potom následovaly ostatní za hry a zpěvu. Zpívaly Mojžíšovu píseň () záhubě Egypťanů. Když Jefte spatřil svoji dceru, roztrhl si své roucho a nedal se utěšit. Jeftias nebyla

tak smutná, tehdy ale byla zcela tichá, když vyslechla svůj osud. Když odcházela do pustiny se svými družkami, které s sebou vzaly tolik potravin, kolik bylo zapotřebí k postu, promluvil

s ní otec naposled, do jisté míry to byl počátek oběti, neboť tehdy jí položil ruku na hlavu, tak, jak to lidé činívali při krvavé oběti a pronesl jednoduchá slova: „jdi, ty nebudeš mít žádného

muže." Potom s ní už více nepromluvil. Po její smrti dal jí postavit na pamět'a k paměti na své vítězství u Rámotu památník s malým chrámem nad tímto místem a ustanovil každoročně

vzpomínkovou slavnost na den její smrti, aby vzpomínka na jeho truchlivý slib zůstala zachována jako varování pro všechny opovážlivé (Sd 11.39.40).

Jeftova matka byla pohanka, která se stala židovkou, jeho manželka byla dcerou muže narozeného nemanželský ze spojení židovky s pohanem. Když byl zapuzen ze své vlasti, nebyla s ním v zemi Tob jeho dcera, ale po celou tu dobu zůstala v Rámotu, kde zatím zemřela její matka. Když byl Jefte povolán svými krajany do země Tob, ještě nebyl ve svém rodném městě, ale všechno domluvil v táboře u Mispy a ihned shromáždil lid, aniž by spatřil svůj dům a svoji dceru. Protože učinil slib a

nemyslel na ni, ale spíše na ostatní příbuzné, kteří ho zapudili, proto ho Bůh potrestal.

Slavnost trvala čtyřidny. Ježíš zašel se svými učedníky i do pohanské části Rámotu a pohané ho přijali s velkým projevem úcty při jeho vstupu do své ulice. Nedaleko jejich chrámu bylo místo, kde se učilo a kam přinesli více nemocných a starých lidí, které Ježíš uzdravil. Ti lidé, kteří ho povolali, jak se zdálo, byli učenci, kněží a filozofové: věděli o příchodu Králů, i jak tito spatřili ve hvězdách znamení Krále Židů, neboť i oni měli podobnou víru a také se zajímali o hvězdy. Nedaleko odtud

jsem spatřila podobnou stavbu jako v zemi Tří králů a to na jednom pahorku, s něhož hvězdy pozorovali. Již dlouho toužili po poučení a nyní je přijmou od samotného Ježíše. Ježíš mluvil

velmi hluboce ve svém učení proti nim o Nejsvětější Trojici, a slyšela jsem slova, která mi připadala zvláštní: „Tři jsou, kteří vydávají svědectví, voda, krev a Duch, a tito tři jsou jedno!" Mluvil také o pádu do hříchu, o přislíbeném Vykupiteli a mnoho o tom, jak Bůh lidi vedl, o potopě, o průchodu Rudým mořem a Jordánu a křtu. Rekl jim, že Židé se zcela nezmocnili Zaslíbené země a že v ní zůstalo mnoho pohanů; že on teď přichází, aby obsadil, co oni zanechali, a aby vše přivtělil ke

svému království, ale ne mečem, ale láskou a milostí. Mnohé naprosto dojal a poslal je k Ainonu ke křtu. Avšak sedm starých mužů, kteří se tam již nemohli odebrat, dal Ježíš pokřtít svými dvěma učedníky přímo zde. Donesli mísu a postavili ji před ně, oni sami vstoupili do nádrže, kde se omývali a která byla v místnosti, takže sami stáli po kolena ve vodě, nad nádrž upravili

zábradlí, o které se opírali. Dva učedníci položili ruce na ramena a Matěj,Janův učedník, jim po řadě nalil vodu na hlavu z misky, ve které byl zářez. Ježíš předříkával učedníkům křestní formuli, kterou museli při křtu vyslovit. Lidé-byli velice čistotní, hezky bíle oblečeni. Ježiš ještě všeobecně poučoval lid o cudnosti a o manželství, ženy poučoval zvláště o poslušnosti, pokoře a výchově dětí. Lidé byli velmi dobří a doprovázeli ho na zpáteční cestě s velikou láskou. Když se Ježíš opět vrátil do židovské části města, uzdravoval ještě před synagógou. Levité to zde neviděli rádi, že se

zastavil i u pohanů a že také učil v synagoze, kde ještě stále pokračovala slavnost na paměťdcery Jeftovy, o povolání pohanů a že mnozí z těchto pohanů budou sedět v jeho království před dětmi Izraele a že on právě proto přišel, aby pohany, které Izraelité nepokořili, sjednotil se zaslíbenou zemí svou milostí, učením a křtem. Učil také o vítězství a o Jeftově slibu.

Zatím co Ježíš učil v synagóze, slavily panny svoji slavnost u památníku, který Jefte vybudoval své dceři a který byl později obnoven, zkrášlen a vyzdoben mnoha přidanými věcmi a ozdobami

panen při jejich výročních slavnostech. Tento náhrobek stál v kulatém chrámu, v jehož střeše byl otvor. Uprostřed toho chrámu byl malý kulatý chrámeček s otevřeným sloupovím, tyto sloupy nesly něco na způsob kopule, ke které vzhůru vedly schody, které byly skryty v jednom sloupu. Nahoře kolem kopule se vinula vzhůru stoupající cesta, po jejíž straně byl vyobrazen Jeftův triumfální průvod, zobrazený figurami velikosti dítěte. Toto dílo bylo zhotoveno z tenké hmoty, která se leskla

jako kov a která byla prolamovaná, takže postavy shlížely dolů do chrámu. Když se člověk dostal až na vrchol, stál na okrouhlé kulaté desce, z jejíhož středu vyčnívala tyč s výstupky a procházela

horním otvorem chrámové střechy, takže, když se po ní vystoupilo tímto otvorem nahoru, bylo možno vidět město i celou okolní krajinu. Deska kolem tyče byla tak prostorná, že dvě panny ruku v ruce, jestliže jedna z nich se tyče držela, mohly kolem ní kruhovitě obcházet. Uprostřed tohoto chrámku se na podstavci nalézala sedící postava jeftovy dcery, zhotovená z bílého mramoru a to na podobném stolci, jako kdysi seděla před svou obětí. Její hlava dosahovala až do výše prvého zákrutu popisované točité cesty do kopule. Kolem sochy bylo tolik místa, že tam mohli procházet tři muži. Sloupy chrámu byly spolu spojeny krásným mřížovím. Vnější strana chrámu byla zhotovena z pestře žilkovaného kamene různých barev, zmíněná stoupající dráha na kopuli byla při stoupání stále bělejší.

V chrámu u této sochy slavily teď panny slavnost Jeftovy dcery, jejíž socha držela jednu ruku se šátkem tak, že si zakrývala oči, jako by plakala, její druhá ruka byla pokleslá dolů a držela v ní něco jako povadlou větévku nebo květinu. Tato slavnost měla dokonalý řád. Brzy napínaly závěsy po obvodu chrámu a seděly v malých skupinách odděleny od sebe v tiché modlitbě, vzdychaly a naříkaly. Vzhlížely před sebe k soše uprostřed a brzy zpívaly sbory, hned z toho střídavě Zpívaly jednotlivé věty. Také dvě a dvě předstupovaly před sochu, rozesypávaly květiny, zdobily sochu věnci a zpívaly utěšující písně o pomíjejícnosti života. Vzpomínám si na výraz: „Dnes mně, zítra tobě!", potom chválily duševní sílu Jeftovy dcery a její odevzdanost a vysoko ji vychvalovaly jako cenu vítězství; potom opět kráčely v zástupech po známé stoupající cestě k vrcholu památníku

a zpívaly písně o vítězství. jednotlivě vystupovaly po schodišti a vzhlížely ven po vítězi a pronášely strašlivé sliby.

Potom se průvod zase vracel zpět dolů k soše, litovaly a utěšovaly panny, že musí zemřít bez muže, toto vše bylo prokládáno písněmi díků Bohu a úvahami o Boží spravedlnosti. Tuto celou hru doprovázela řada dojerrmých pohybů a proplétala se v ní střídavě radost i smutek se vzpomínkou v krásné harmonii. V chrámu se konala i hostina. Spatřila jsem, že panny nebyly u jednoho stolu, ale seděly na stupňovitém lešení s podloženýma nohama vždy tři nad sebou v okruhu chrámu a vedle

sebe měly malé kulaté stolky. jedly nejrůznější pokrmy a výtvory v podobě postav, např. podoba beránka z chutné hmoty, který ležel na zádech a z jeho útrob vybíraly a jedly zeleninu a jiné pokrmy.